Zkušenosti čtenářů

O kolorektálním karcinomu jsem sice čítávala v různých časopisech a televizních pořadech, ale vždy jsme si s manželem říkali, že nás se tohle netýká, protože žijeme zdravě a když je čas a chuť, docela i sportujeme. Po nějaké době jsem si ale všimla, že manžel je nějaký sešlý a posmutnělý. Nechtěl mi říci, co se děje a já začala mít pocit, že mi zamlčuje něco vážného. Samozřejmě jsem pátrala dál, přeci jsem ho v tom nemohla nechat samotného. Nakonec se přizna, že již několik týdnů má ve stolici krev a bojí se rakoviny. Zeptala jsem se ho, proč proboha nešel k lékaři. Řekl, že nechce, aby „do něj strhali hadici“, když už je stejně určitě pozdě a určitě má pokročilé stádium rakoviny. Nic s ním nehnulo, byl rozhodnutý a dospělý chlap není malé dítě, kterému můžete naplácat a odtáhnout ho k doktorovi. Jenže se to začalo stupňovat. Netrvalo ani pár dní a manžel začal mluvit o tom, jak umře a „zařizovat si věci“. Už jsem se na to nemohla dívat a s pomocí dětí jsem ho umluvila, aby šel k lékaři. Zabralo, když se ho dcera zeptala, jestli by opravdu chtěl, aby vnoučata vyrůstala bez dědečka. Krev ve stolici opravdu byla a „hadici“ se nevyhnul, ale autorita pana doktora udělala své – manžel tedy odložil plány na umírání a souhlasil s kolonoskopickým vyšetřením. Ten den jsme byli jako na trní, ale vše se nakonec vyplatilo. Příčinou manželova „umírání“ byly jen ošklivé hemoroidy. Proto myslím, že už pro zachování duševní pohody, je dobré na vyšetření jít. I manžel musel uznat, že to nebylo tak hrozné a většinu zákroku stejně prospal.